Galerie: Poslední
Návštěvy
Dnes: 38
Všechny návštěvy: 484225

Úvodem

Vítejte na mých nových stránkách věnovaných patchworku a další tvorbě.

 

Vždycky jsem si říkala, jak začnu, když budu psát tyto řádky. Ale pěkně od začátku.

 

Když jsem byla malá holka, měla jsem malou gumovou panenku, která se jmenovala Pepíček. Bylo to takové miminko, místo vlásků špičatou kštici, baculaté křivé nožičky. Vozila jsem jej na pionýrské tábory a všude, kam jsem se hnula, jel se mnou, vybaven kufříkem plným různých hadříků a klubek přízí, ze kterých jsem vyráběla jeho oblečení. Šití, pletení, háčkování a další ruční práce mě nepřestaly bavit. Už ve škole jsem byla v šití dost pečlivá, měla jsem všechny stehy stejné jako na „mašině“. Moje mamka, babička a teta pořád šily a pletly, a já byla vždycky při tom. I tatínek, který se vyučil sedlářem, umí šít a také kutil celý život. Pamatuji si, že když mi bylo asi patnáct, mamka šila a já se na ní jen koukala a koukala a nic jiného nedělala, nádobí se v dřezu jen kupilo a kupilo. Tak se naštvala, švihla se šitím, a že si to mám došít sama. Byly to asi kalhoty nebo bunda, už nevím, ale musela jsem si to došít sama, když jsem to chtěla. A tenkrát začala ta moje správná kreativní tvorba. A od té doby jsem šila ne na Pepíčka, ale na sebe a potom i obšívala své dvě děti. Ono v té době toho oblečení moc v obchodech nebylo a pokud bylo, tak drahé nebo to měl skoro každý.

 

Po „sametové“ revoluci se obchody zaplnily „hadrami“ a ruční práce byly skoro zapomenuty. Jednou se mě zeptala známá, když jsem na koupališti pletla, co že to dělám a proč si to raději nekoupím? Tak jsem jí řekla, že se to koupit nedá, že je to originál, že nechci to, co má kde kdo. Už jsem ale také moc nešila užitkové oblečení, protože nebylo pro koho. Děti už byly větší a chtěly raději kupované.

 

V té době jsem potřebovala obnovit ložnici a líbily se mi patchworkové přehozy přes postel. Když jsem se informovala, kolik bych za takový přehoz zaplatila, tak od té doby jsem měla jen myšlenky na to, že si ho raději ušiji sama. Nevěděla jsem ale o patchworku vůbec nic. Ušila jsem si první polštářky, ale nebylo to ještě ono. Shodou okolností v té době začaly vycházet různé časopisy a knížky o patchworku. To už mě chytlo úplně, a když jsem viděla ty krásy a co všechno se dá ušít, stalo se to drogou, která mě už asi nepustí. Kudy chodím, stále vidím inspiraci, jak bych co ušila, z jakých látek atd. Je to něco, co Vás chytí a nepustí. V dnešní době je super mít takový koníček, kterým si můžete udělat radost pro sebe, dětem, známým a hlavně se odreagovat.

 

Myslím si, že jsem těmito řádky popsala příběh i mnohých patchworkářek. Když si čtu začátky jiných patchworkářek, tak se mi zdají všechny dost podobné.

 

Těmito stránkami bych chtěla potěšit všechny, kteří se na ně dívají. Doufám, že se Vám budou líbit mé výrobky a budou Vás inspirovat k tvořivé práci.

 

Alena

1